Sedíte v setmělém kinosále, srdce vám buší jako o závod a vy se křečovitě držíte opěradel sedačky. Na plátně se odehrává děsivá scéna z nejnovějšího hororu. Jste vyděšení k smrti, ale zároveň nemůžete odtrhnout oči. Znáte ten pocit? Asi ano, protože horory patří k nejoblíbenějším filmovým žánrům. Ale proč vlastně? Co nás tak fascinuje na tom, že se necháváme dobrovolně děsit?
Adrenalinová jízda v bezpečí domova
Strach je jedna z nejsilnějších lidských emocí. Evolučně nás má chránit před nebezpečím, jenže v dnešní době už neutíkáme před predátory. Naše těla ale stále reagují stejně – vyplavují se endorfiny a adrenalin, zrychluje se tep. A tenhle koktejl může být docela návykový. Zvlášť když víme, že nám ve skutečnosti nic nehrozí. Sedíme přece doma na gauči, ne?
Horory nám umožňují zažít tenhle vzrušující pocit bez reálného ohrožení. Je to jako jízda na horské dráze – víme, že to bude děsivé, ale taky víme, že to přežijeme. A ten pocit úlevy a euforie, když film skončí? Ten je k nezaplacení. Jako bychom překonali sami sebe.
Okno do temných zákoutí lidské duše
Většina z nás má v sobě temnou stránku. Občas nás napadají věci, za které se stydíme. A právě horory nám umožňují nahlédnout do těch nejtemnějších zákoutí lidské psychiky. Sledujeme vrahy, monstra a démony a někde hluboko uvnitř cítíme, že by to mohlo být v nás. Jen to nikdy nepustíme ven.
Vzpomeňte si třeba na slavnou scénu ze Zrcadla. Hlavní hrdinka v transu zabíjí sekerou svou rodinu. Je to děsivé, ale zároveň fascinující. Protože každý z nás někdy pocítil vztek nebo touhu ublížit. Horory nám umožňují tyhle pocity prožít zprostředkovaně a bezpečně.
Katarze a vyrovnávání se se strachem
Život je plný nejistoty a strachu. Bojíme se smrti, nemocí, ztráty blízkých. A horory nám paradoxně pomáhají se s těmito strachy vyrovnat. Když sledujeme, jak filmové postavy čelí děsivým situacím a (většinou) je překonají, dodává nám to sílu. Jako bychom si říkali: „Když to zvládli oni, zvládnu to i já.“
Vezměte si třeba film Osvícení. Jack Torrance podlehne šílenství a téměř zabije svou rodinu. Ale jeho žena a syn nakonec uniknou. Přežijí nemyslitelné. A my si oddechneme a cítíme se silnější. Jako bychom i my překonali něco hrozného.
Společné prožívání emocí
Lidé jsou společenští tvorové. Potřebujeme sdílet emoce s ostatními. A co je lepší příležitost než společně prožitý strach? Vzpomeňte si, jak jste se jako děti báli při vyprávění strašidelných historek u táboráku. Nebyl to jen strach, co jste cítili. Byla to i sounáležitost, pocit, že v tom nejste sami.
Totéž platí i pro dospělé. Jít s partou do kina na horor je společenská událost. Společně se bojíme, společně se smějeme vlastnímu strachu. A když film skončí, máme společné téma k hovoru. „Pamatuješ, jak jsme nadskočili, když…?“ Horory nás sbližují.
Útěk od reality
V neposlední řadě jsou horory únikem od všedních starostí. Když se bojíme o život filmových postav, nemáme čas myslet na práci, účty nebo vztahové problémy. Na dvě hodiny se ponoříme do jiného světa, kde jsou problémy jasnější a řešení jednodušší. Přežít.
A když se vrátíme do reality, naše skutečné problémy se nám možná zdají o něco méně děsivé. Protože co je hypotéka ve srovnání s démony z kasovního trháku Paranormal Activity, že?
Takže až se příště budete krčit strachy při sledování nejnovějšího hororu, vzpomeňte si, že nejste divní. Jste prostě lidé, kteří si užívají jednu z nejstarších a nejkomplexnějších forem zábavy. A kdo ví? Možná vám to pomůže lépe porozumět sami sobě.