Pořád si myslíme, že štěstí přijde s dalším nákupem, s novým kouskem do šatníku nebo s nejnovějším mobilem. Jenže jednoho dne se probudíme a zjistíme, že jsme zavalení věcmi. Že se spletly, že to vážně nepomohlo. Že tedy nejenom všechny ty krámy v obchodech, co jsme celý život potkávali a museli mít, protože proč ne, když jsou tak lákavě vystavené.
Najednou jsme v tom taky a pro starý holky je to sakra jiný než být v tom. Nejhorší na tom je, že s tím nic, ale vůbec nic nenaděláme, i když starý holky jinak zvládnou úplně všechno. Najednou jsou bezmocný v záplavě zbytečností.
Hromadění jako životní styl
Nejdřív se snažíme si toho nevšímat, dělat, jako že nic. Jenže si všimnou ostatní. „Nechcete si uklidit?“ ozve se od návštěvy. Nebo „Vždyť se v tom už ani nevyznáte“. A vy už se, jako byste to udělaly dřív, neotočíte v domnění, že mluví o nějaké staré bábě, vám už totiž došlo, že jste to vy.
Ale co s tím? Vygooglíme si pár idolů minimalismu, abychom se ujistily, že v tom nejsme samy. Nejdřív se nám uleví – Marie Kondo s úsměvem vyhazuje polovinu svého šatníku, Joshua Fields Millburn a Ryan Nicodemus, známí jako The Minimalists, žijí šťastně s méně než stem věcí, Leo Babauta píše o zen životě bez zbytečností.
Méně je více – ale jak na to?
Pak se ale naše deprese prohloubí. Vyhazovat věci ven nepůjdeme, po bytě neskáčeme radostí nad prázdnými poličkami a třicet kousků oblečení bude brzy vážit tolik jako naše výčitky svědomí. Tak si vzpomeneme na okřídlenou větu – „Mladej umí bejt každej blbec.“ A pokoušíme se přijít na to, jak stárnout s grácií a bez zbytečností. Jenže na nic nepřicházíme, protože nejsme chytrej časopis.
Tak prostě jsme starý holky zavalený krámama. Každá sama za sebe. Každá po svém. V tom je možná zakopaná odpověď. Jsme totiž rozličné a s přibývajícím věkem se stáváme ještě rozličnějšími. Některý starý holky jsou pořád šťastně vdané a užívají si prohlubování svého znovu bezdětného vztahu bez hraček všude po zemi – přiznejme si, že takových je ale málo.
Minimalismus není jen o věcech
Další starý holky jsou vdovy. Buď hledají nového manžela, nebo se učí žít samy se sebou a jeho věcmi. Další žijou s někým, koho už dávno nemilujou, ale nechávají si všechny ty krámy pro jistotu. Možná ho úplně nesnášej, ale nemají sílu nebo odvahu s tím něco dělat. Ty se učí zdrhat a hledají si hlavně kamarádky, se kterými můžou probrat, co všechno nepotřebují.
Některý jsou samy jako kůl v plotě, zato obklopené vším možným. Ty jsou prý podle výzkumů na stáří nejlépe připraveny, život je zocelil a jen tak je něco neporazí. Hodně z nás se v té nejzralejší části života snaží konečně dopídit, jaký že smysl ten život vlastně má? Mně na to odpověděla maminka. Bylo jí osmdesát pět a už leccos věděla.
Žít s méně, ale naplno
„Život žádný smysl nemá, smyslem života je žít,“ řekla mi. Tak pojďme žít. Každá po svém, ale hlavně s láskou, vášní a náruživostí. I když je nám někdy smutno z prázdných poliček, měly bychom už dokázat samy sebe obelhat, kecat si a předstírat samy před sebou nadšenou, neutuchající energii z nově získaného prostoru. Musíme. Nic jinýho nám totiž nezbejvá. Teda přesněji – zbejvá: Můžeme jen tak přežívat. Nebo umřít zavalený věcma.
Ale nic z toho nechceme. Protože my už víme, že ráno se probudit a zjistit, že jsme starý a obklopený zbytečnostma, je pořád o dost lepší než se ráno neprobudit. No není to důvod k veselí a vymetení skříní?