Všichni to známe. Sedíme v bezpečí svého pohodlného života a sníme o tom, jaké by to bylo, kdybychom… Kdybychom dali výpověď v té otravné práci. Kdybychom se odstěhovali do zahraničí. Kdybychom konečně napsali tu knihu, co už roky nosíme v hlavě. Jenže pak přijde ALE. Ale co když to nevyjde? Ale co když selžu? Ale co když budu vypadat jako blázen?
Strach je jako stín, který se táhne za námi od dětství. Nejdřív se bojíme tmy a bubáků pod postelí, pak písemek ve škole, později odmítnutí a nakonec – a to je asi nejhorší – že náš život nebude stát za nic. Že promrháme svůj potenciál. Že jednou, až budeme staří, se ohlédneme a zjistíme, že jsme vlastně nikdy doopravdy nežili.
Když nám strach píše scénář života
Máloco nás dokáže tak ochromit jako strach ze selhání. Je to jako být režisérem filmu, který se bojí začít točit, protože by mohl být propadák. A tak pořád jen píše a přepisuje scénář, ale nikdy neřekne „Akce!“. Jenže život není zkouška. Je to premiéra v přímém přenosu a každý den je nový záběr, který už nikdy nenatočíme znovu.
Vzpomínám si na Kláru, učitelku angličtiny, která dvacet let snila o vlastní jazykové škole. Každý rok si říkala „příští rok“, až jí bylo čtyřicet a pořád seděla ve stejné sborovně. Nakonec ji k rozhodnutí dokopala až covid krize, kdy zjistila, že učit online může vlastně kdokoliv odkudkoliv. Dnes má prosperující online jazykovou školu a směje se, že největší překážkou byla její vlastní hlava.
Proč nás neúspěch vlastně tolik děsí?
Zajímavé je, že se často nebojíme ani tak samotného neúspěchu, jako spíš reakcí okolí. Co si o nás pomyslí sousedi? Jak to vysvětlíme rodičům? Nebude se nám smát bývalý spolužák z gymplu? Je to jako nosit neviditelné pouto, které jsme si sami uvázali kolem kotníků.
A přitom, když se zeptáte úspěšných lidí na jejich cestu, většinou vám řeknou o desítkách nezdarů a pádů. Příběh Steva Jobse, který byl vyhozen z vlastní firmy, nebo J.K. Rowlingové, jejíž rukopis Harryho Pottera odmítlo dvanáct nakladatelství, už známe. Ale stačí se podívat kolem sebe – každý úspěšný místní podnikatel, umělec nebo inovátor má svůj příběh pokusů a omylů.
Jak se spřátelit se strachem
Klíčem není strach porazit nebo se ho zbavit – to nejde a vlastně by to ani nebylo zdravé. Jde o to naučit se ho poslouchat, ale nenechat ho řídit. Je to jako mít v autě pesimistického spolujezdce. Můžete ho poslouchat, když vás varuje před skutečným nebezpečím, ale nemůžete ho nechat určovat cíl cesty.
Moje kamarádka Sandra si vytvořila zajímavý rituál. Pokaždé, když stojí před velkým rozhodnutím, napíše si seznam „Nejhorší věci, které se můžou stát“. A pak si ke každé položce připíše řešení. Zjistila, že většina jejích strachů má ve skutečnosti docela jednoduchou záchrannou síť. A ty, které ji nemají? Ty jsou často právě ty nejzajímavější výzvy.
Život začíná za hranicí komfortní zóny
Největší životní změny přicházejí ve chvíli, kdy uděláme krok do neznáma. Je to jako učit se plavat – musíte se někdy pustit okraje bazénu. Možná se napijete vody, možná chvíli zapanikáříte, ale nakonec zjistíte, že vás voda nese. A hlavně – ten pocit, když poprvé přeplavete bazén, je k nezaplacení.
Autentický život není ten bez strachu. Je to život, kde strach není překážkou, ale součástí dobrodružství. Kde „co když to nevyjde“ není stopka, ale začátek plánování záložních variant. Kde neúspěch není konec, ale další kapitola příběhu. Protože koneckonců, co je horší – zkusit něco a selhat, nebo nikdy nezkusit nic?