Nikdo z nás nechce být za slabocha. Jenže co když se nám zdá, že už dál nemůžeme? Že nás tíží břemeno tak těžké, že se ani nenadechneme? Přitom stačí jedno – otevřít pusu a říct si o pomoc. Jednoduché? Ani náhodou. Proč je to tak těžké a přitom tak důležité?
Sama, opuštěná a v koncích
Kamarádka Petra se nedávno rozvedla. Manžel ji opustil kvůli mladší kolegyni a ona zůstala sama se dvěma puberťáky. Nejdřív se tvářila, že je všechno v pohodě. Nosila hlavu vzhůru, usmívala se a na dotazy, jak to zvládá, odpovídala: „Jasně že dobře, neboj.“ Jenže pak přišel den, kdy se zhroutila. Seděla na zemi v kuchyni, brečela a nemohla přestat. V tu chvíli jí došlo, že potřebuje pomoct.
Petra není sama. Většina z nás má problém říct si o pomoc. Myslíme si, že to zvládneme sami, že nechceme nikoho obtěžovat. Nebo se prostě stydíme přiznat, že na něco nestačíme. Jenže to je chyba.
Sdílené břemeno, lehčí břemeno
Když si řekneme o pomoc, může se stát zázrak. Najednou zjistíme, že v tom nejsme sami. Že i ostatní mají podobné problémy. A že když o nich mluvíme, je nám líp. Je to, jako byste hodili těžký batoh na záda někoho jiného – najednou se vám uleví a můžete se nadechnout.
Moje babička vždycky říkala: „Sdílená starost, poloviční starost.“ A měla pravdu. Když se svěříme někomu blízkému, můžeme získat nejen útěchu, ale i nový pohled na věc. Možná nám kamarád poradí něco, co nás samotné nenapadlo. Nebo nám prostě jen dodá odvahu k dalšímu kroku.
Kdo mlčí, ten se neuzdraví
Jasně, říct si o pomoc není jednoduché. Bojíme se, že budeme za slabochy. Že nás ostatní odsoudí. Ale opak je pravdou. Když si dokážeme říct o pomoc, ukazujeme tím svou sílu. Přiznáváme, že máme problém, a to je první krok k jeho řešení.
Vzpomínám si na kamaráda Honzu, který byl vždycky za drsňáka. Nikdy neplakal, nikdy si nestěžoval. Až jednoho dne skončil na psychiatrii s těžkou depresí. Kdyby si dokázal říct o pomoc dřív, možná by to tak daleko nedošlo.
Jak na to, když je to tak těžké?
Okay, už víme, že si o pomoc říct máme. Ale jak na to, když se nám svírá hrdlo jen při pomyšlení, že bychom měli někomu říct, jak na tom jsme? Začněte po malých krůčcích. Nemusíte hned vyklopit celý svůj životní příběh.
Třeba moje sousedka Anička. Věděla jsem, že se trápí, ale nikdy nic neřekla. Až jednou, když jsme se potkaly na chodbě, se na mě podívala a řekla: „Hele, nemáš čas na kafe? Nějak mi není dobře.“ A to stačilo. Nad šálkem kávy pak ze sebe dostala všechno, co ji tížilo.
Vyberte si správného spojence
Důležité je také vybrat si správného člověka. Ne každý umí naslouchat, ne každý dokáže pomoct. Hledejte někoho, komu důvěřujete, kdo vás neodsoudí a kdo vám dokáže dát upřímnou radu.
Může to být kamarád, rodinný příslušník, nebo třeba terapeut. Hlavně to musí být někdo, s kým se cítíte bezpečně. Někdo, kdo vás nechá mluvit, aniž by vás hned zahrnul radami typu „to bude dobrý“ nebo „to nic není“.
Pamatujte, že říct si o pomoc není slabost. Je to projev odvahy a prvním krokem k tomu, abyste se cítili líp. Tak neváhejte a otevřete pusu. Možná zjistíte, že to břemeno, co vás tíží, není zas tak těžké, když ho nesete ve dvou.