Sedíme v kavárně, obklopeni lidmi, a přesto se cítíme sami. Máme stovky přátel na Facebooku, ale nikoho, komu bychom mohli zavolat, když nás přepadne splín. Jsme neustále online, ale offline se cítíme ztracení. Tohle je realita dnešní doby – doba sociálních sítí, která nás paradoxně izoluje víc než kdy jindy.
Když nás záplava informací dusí
Sociální sítě nám slibovaly propojení s celým světem. A svým způsobem to splnily. Jenže nás zároveň zahltily. Nekonečný proud příspěvků, stories a tweetů nás nutí neustále scrollovat, lajkovat, komentovat. Jsme v permanentním kontaktu se všemi, a přitom s nikým. Jako bychom plavali v moři plném lidí, ale nikdo nám nepodal ruku, když se topíme.
Vzpomínám si na kamarádku Janu. Měla desítky „přátel“ na Instagramu, ale když se rozešla s přítelem, neměla nikomu zavolat. „Všichni viděli moje fotky z dovolené, ale nikdo nevěděl, že brečím do polštáře,“ svěřila se mi později. A není sama. Kolik z nás se cítí podobně?
Maska dokonalosti, která dusí
Sociální sítě nás nutí předvádět se v tom nejlepším světle. Vystavujeme na odiv své úspěchy, dovolenou u moře, nové auto. Ale co naše slabosti, nejistoty, problémy? Ty zůstávají skryté za fasádou dokonalosti. A tak se díváme na životy ostatních a připadáme si nedostateční. Jako by všichni ostatní žili ten perfektní život z Pinterestu, jen my ne.
Znám chlapa, co si koupil drahé auto na leasing, jen aby ho mohl vyfotit na Instagram. Teď se topí v dluzích, ale na sítích vypadá jako úspěšný podnikatel. Je to extrémní příklad, ale kolik z nás dělá něco podobného v menším měřítku? Kolik z nás upravuje fotky, aby zakrylo nedokonalosti? A pak se divíme, že se cítíme osamělí a nedostateční.
Když lajky nahrazují objetí
Lajky, srdíčka, palce nahoru. Zdá se to jako nevinná věc, ale postupně se stávají drogou. Hledáme v nich potvrzení své hodnoty, uznání, lásku. Jenže to jsou jen pixely na obrazovce. Nemohou nahradit skutečný lidský kontakt, objetí, upřímný rozhovor.
Moje sousedka, paní Nováková, má 80 let a žádný účet na sociálních sítích. Každý den ale sedí na lavičce před domem a povídá si se sousedy. „To je moje sociální síť,“ směje se. A má pravdu. Její síť je možná menší, ale o to pevnější a skutečnější.
Jak se vrátit k opravdovým vztahům?
Tak co s tím? Máme zahodit mobily a vrátit se do jeskyně? Samozřejmě že ne. Ale můžeme se naučit používat sociální sítě tak, aby nás spojovaly, ne izolovaly.
Zkuste si dát digitální detox. Třeba jen na víkend. Vypněte notifikace, odložte telefon a jděte ven. Pozvěte kamaráda na kafe, ne na videochat. Zavolejte babičce, místo abyste jí poslali smajlíka. Pište dlouhé, osobní zprávy místo krátkých komentářů. A hlavně – buďte autentičtí. Sdílejte i své slabosti, ne jen úspěchy. Paradoxně vás to s ostatními spojí víc než sebelepší selfie z pláže.
Pamatujte, že sociální sítě jsou nástroj, ne náhražka skutečných vztahů. Používejme je k tomu, abychom se spojili s lidmi offline, ne abychom zůstali zavření v online bublině. Protože na konci dne nejsou důležité lajky, ale skuteční lidé, kteří tu pro nás jsou. V dobrém i ve zlém.