Lidé obecně nemají rádi, když je někdo nenormální. Být normální znamená v dnešní době to, že si najdete partnera nebo partnerku a žijete spolu život jako všichni ostatní. A běda tomu, kdo by se snad chtěl těmto zažitým stereotypům vymykat. A třeba se dobrovolně rozhodnout žít single.
Přestože stále více lidí volí dobrovolný single život, část společnosti na ně pořád hledí skrz prsty. Přitom takový život nabízí spoustu výhod, ale i obtíží. A je to vlastně zcela pochopitelné. Máte více času na vlastní koníčky, osobní rozvoj, budování kariéry, ale i větší postel a domácí (ne)pořádek, za který si odpovídáte pouze vy sami.
Úzkoprsí lidé podezírají dobrovolné singles z jistého druhu sobeckosti. Na druhou stranu si ale neuvědomují, že toto dobrovolné rozhodnutí stojí mnohdy mnohem víc energie a času, než kdyby daný člověk žil v páru. Je tohle sobecké? Vzít na sebe dobrovolně tíhu života o samotě?
Žít dobrovolně single je sakra těžké
Nikdo už nevidí, že veškeré účty za nájem, hypotéku, energie nebo internet musíte platit úplně sami. Místo toho vám předhazují, že se chováte nezodpovědně. Jako by snad lidský život byl redukovaný na to, že jeho hlavním smyslem je mít rodinu a vyrábět děti jako na běžícím páse.
Co když se lidská bytost dostane do situace, kdy samotu zkrátka aktuálně potřebuje? Občas může každý pociťovat obavy ze vztahu, který by působil jen další emocionální zranění a snížení sebedůvěry. Opravdu musí společnost nutit druhým, jak mají žít? Jen aby si ti tím ospravedlnili svůj vlastní způsob života, který si ale možná ani sami nevybrali? A třeba se jen nechali pouze zlákat do společenské pasti?
Dopřejme každému možnost žít podle svého. Dar života jsme nejspíš dostali s určitým záměrem. A je na každém jednotlivci, jak s ním naloží. Důsledky takového rozhodnutí si totiž nakonec každý ponese úplně sám.
Rozhodnout se dobrovolně pro single život rozhodně není známka sobectví, ale spíš statečný akt vlastního sebeuvědomění a neochvějné víry ve vlastní schopnosti.